Historie Měnínské brány

Historie Měnínské brány

Měnínská brána je jediným užívaným východem z města zachovaným až do dnešní doby. Je zvláštní tím, že k ní vede pouze jediná ulice, což někteří historici považují za důkaz určitého vybočení z dispozice městského plánu a domnívají se, že k ní původně vedly dvě sbíhavé ulice, z nichž jedna byla v pozdější době zastavěna.

Brno je od 13. století považováno za významné politické, správní a ekonomické centrum a po staletí svým městským opevněním k nejlépe chráněným městům Evropy. O této skutečnosti svědčí celá řada nezdařených pokusů o dobytí města. (Historicky nejznámější švédské obléhání z roku 1645, ale také např. 1663 obléhání Brna Turky). Městské opevnění bylo technicky velmi dokonalé a na jeho výstavbě i pozdějších přestavbách se podílela celá řada významných pevnostních odborníků – zejména v 17. a 18. století – jako Giovanni Tansini, Louis François de Rochet nebo Pierre Philippe de Rochepin.

Pevnostní systém města postupně zanikal až v důsledku prudkého ekonomického rozvoje Brna v průběhu 19. století spojeného s expandováním města a postupným osídlováním mimo klasický prostor středověkých a barokních hradeb.

Historie brněnského opevnění

Brněnské hradby jsou heuristicky doloženy od roku 1243–1247 a jejich vznik lze datovat do první třetiny 13. století. O městských hradbách a příkopech hovoří Velké městské privilegium Brna krále Václava I. z ledna roku 1243 a jsou zmiňovány kolem roku 1260 v listinách Přemysla Otakara II. Ve své klasické podobě byly městské hradby zesíleny systémem věží a bašt, které měly za úkol zpevnit a usnadnit jejich obranu. Ve 14. století byl brněnský pevnostní systém tvořen městskou zdí s předsunutou parkánovou zdí a příkopem. Opevnění vymezovalo plochu asi 36 ha, což řadilo Brno na čtvrté místo v českém státě za Prahou, Vratislaví a Olomoucí. Po roce 1486 byly městské hradby rozšířeny do blízkosti augustiniánského kláštera. V 16. století dochází k zpevnění městského fortifikačního systému a jeho přestavbě. V rámci těchto prací byly všechny brány postupně posíleny barbakány. Vnitřní hradbu chránilo 43 věží, parkánovou zeď 11 věží. Systém brněnského opevnění byl zcela přebudován po třicetileté válce, kdy se Brno, spolu se Špilberkem, stalo barokní pevností budovanou od 60. let 17. století podle projektu Giovanni Tansiniho a ve 30. letech 18. století doplněnou Pierre Philippem de Rochepin o vnější bastionový pás, který v roce 1809 spolu s částí opevnění špilberské pevnosti zničilo napoleonské vojsko. Během 19. století došlo ke zboření středověké vnitřní zdi města, roku 1823 bylo zahájeno zasypávání příkopů. Mezitím postupně zanikaly městské brány. V roce 1817 již neexistovaly brány Veselá a Běhounská. Roku 1835 byla zbořena Židovská brána a nahrazena klasicistní bránou Ferdinandovou, která však existovala pouze do roku 1864. V období 1848–1852 zanikla brána Brněnská a vnitřní bastionový systém byl rozbořen v letech 1858–1863, kdy začalo vznikat tzv. velké Brno.Barokní opevnění města zcela zaniklo, ale zachovaly se nepatrné fragmenty původních středověkých hradeb, zejména ve sklepních prostorách domů, jenž stojí na místech původního opevnění. (Bašty, Petrov, Denisovy sady, Dominikánská a Husova ulice). Do vlastního vnitřního prostoru města vedlo od 13. století pět bran – Běhounská, Veselá, Brněnská, Židovská a Měnínská. Brány byly doplněny východy pro pěší, označovaných jako branky (portulae). Až do poloviny 18. století byly vstupy do města možné pouze branami Brněnskou, (v místech dnešního Šilingrova náměstí na konci ulice Starobrněnské), Veselou (souběh ulic Veselá a Česká) a Židovskou (Masarykova ulice a její souběh s Františkánskou). Tyto vstupy do města byly lokalizovány ve vnějším pevnostním pásu a vedly k nim silnice. Další brány sloužily pouze k vnitřní potřebně obyvatel města.

Měnínská brána

Brána, jejíž název je odvozen od městské čtvrti, stála při ústí Měnínské ulice (dnešní Orlí). Uváděná v počtu městských bran jako pátá je jediným užívaným východem z města zachovaným až do dnešní doby. Je zvláštní tím, že k ní vede pouze jediná ulice, což někteří historici považují za důkaz určitého vybočení z dispozice městského plánu a domnívají se, že k ní původně vedly dvě sbíhavé ulice, z nichž jedna byla v pozdější době zastavěna. I tato teorie má však svoje odpůrce.

Brána je poprvé zmiňována v listině z června 1293, jejímž předmětem bylo řešení sporu týkajícího se hranic farností brněnských kostelů svatého Petra a svatého Jakuba. Stanovení hranic mezi oběma farnostmi bylo provedeno po přezkoumání písemných dokumentů a výslechů před komisí složenou z církevních a světských hodnostářů, které předsedal Konrád opat cisterciáckého kláštera na Velehradě. Komise rozhodla přezkoumat a vymezit hranice farností in situ a provedla objížďku inkriminovaného prostoru směrem od Starého Brna po nově stanovených hranicích obou farností a sice od Brněnské brány Dolní ulicí na Staré tržiště a odtud přímo k Měnínské bráně.

Měnínská brána jako jediná brána středověkého městského opevnění změnila svoji polohu. K roku 1293 je doložena na spojnici dnešních ulic Kobližné a Jánské, ale k roku 1348 je v těchto místech připomínána pouze městská Branka, zatímco nová Měnínská brána stojí o ulici jižněji.

Architektonická podoba dnešní brány vznikla kolem roku 1500. Koncem 16. století, přesněji k roku 1593, jsou doloženy její věžní hodiny zhotovené hodinářem z Přibic u Vranova. Hodiny jsou dobře patrné na obraze znázorňující švédské obléhání Brna v roce 1645. Podle městských účtů vyhotovil v roce 1650 malíř Johannes na Měnínské bráně „eine Uhrplatte“. V roce 1692 vylepšil hodiny na bráně brněnský měšťan a hodinář Gottfried Pobinger.

Brána byla původně čtyřpatrová, i když některé prameny ji uvádějí jako třípatrovou. Svého významu a účelu pozbyla již v polovině 17. století, poněvadž byl před ní v rámci výstavby barokní pevnosti vybudován mohutný bastion. Roku 1839 byla snížena, zbavena veškerého dekoru a přestavěna na obytný dům. V letech 1847–1849 přestala brána sloužit jako průchozí. V polovině 19. století koupila Měnínskou bránu, jež se nacházela ve velmi špatném stavu, jistá brněnská obchodnice a využila její sklepní prostory pro dozrávání olomouckých tvarůžků, které do Brna vozila. Finance takto získané použila na opravu brány, kde žily postupně čtyři generace její rodiny. V roce 1945 byla brána silně poškozena dělostřeleckými zásahy.

Poslední majitelka z rodiny Navrátilových, kteří bránu obývali téměř jedno století, ji předala na konci 60. let 20. století městu Brnu. Znovu prodána, tentokrát městem, zůstala brána nevyužitá a chátrala až do doby, kdy se (v roce 1978) vrátila znovu do majetku města Brna.

Po období úpadku byla Měnínská brána v letech 1978–1982 zrekonstruována městem Brnem podle projektu Ing. arch. Kamila Fuchse. V únoru 1982 přešla do správy Muzea města Brna a stala se součástí jeho expozičních a výstavních prostor. Veřejnosti byla zpřístupněna 5. května 1983 stálou expozicí „Brno a zbraně staletí“. Od zrušení expozice v roce 1990 využívá muzeum Měnínskou bránu k pořádání krátkodobých výstav. Na počátku 90. let 20. století sloužily krátkou dobu její sklepní prostory také jako vinárna.

 V současné době je v prostorách Měnínské brány instalováno Muzeum hraček. Expozice historických hraček ze sbírky Milady Kollárové.

 

 

Evropská unieRegionální operační program JihovýchodJihonoravský kraj